Právnické profese

Podle § 2 odst. 1 písm. g) AML zákona jsou povinnými osobami také notáři a advokáti, a to při úschově majetku klientů nebo při poskytování služeb, které AML zákon výslovně stanovuje. Pojem klient je třeba chápat široce, a proto např. v případě, kdy advokát či notář zastupuje svého klienta při koupi obchodního podílu či provádí úschovu pro účely prodeje nemovitosti, je klientem ve smyslu AML zákona také protistrana tohoto obchodu (tj. kupující nebo prodávající).

Z dotazů, směřujících k postavení zástupce právnické profese jako povinné osoby, uvádíme tyto příklady. Advokát je povinnou osobou i pokud:

• pouze sepíše kupní smlouvu na nemovitost (tzn. nepodílí se na převodu, neprovádí úschovu kupní ceny atp.)
• zastupuje klienta při koupi/prodeji věcí či obchodního podílu (prodej/koupě jakéhokoli majetku včetně peněz je součástí jeho správy)
• poskytuje poradenství při založení svěřenského fondu, konzultaci s klientem stran nastavení fondu a připravuje dokumentaci pro založení fondu (jedná se o činnost v rámci § 2 odst. 1 písm. g) bod 4 AML zákona, a to i když osoba provozující tuto činnost nejedná na základě plné moci, ani není správcem svěřenského fondu, jelikož jde o jednání pro klienta při zakládání svěřenského fondu)
• na základě plné moci vyjednává nebo přímo právně jedná s bankou při zakládání bankovního účtu pro klienta (FO, PO, svěřenský fond, aj.)
• vykonává advokacii jako společník právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie (§ 2 odst. 3 písm. b) AML zákona)

Notář není povinnou osobou, pokud jako soudní komisař vede řízení o pozůstalosti nebo např. sepisuje notářský zápis týkající se společného jmění manželů.

Česká advokátní komora i Notářská komora České republiky vydaly pro své členy v polovině roku 2021 metodiku AML tzv. Metodická informace k zavedení systému vnitřních zásad zpracovaného pro účely § 21 a § 21a zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů.

Metodika AML pro advokáty

Vybraná stanoviska a materiály

1. Uplatňování povinností podle AML zákona ve vztahu k advokátním úschovám (Vydáno 26. února 2021)

Pokud dojde ke sjednání úschovy peněz klientem či správě cizího (klientova) majetku u advokáta a jejich uložení na zvláštní účet advokáta u banky, pak jsou povinnou osobou ve smyslu § 2 AML zákona ve vztahu k těmto finančním prostředkům a majetku, jak advokát, tak i banka, která úschovní účet vede, a obě tyto povinné osoby musí plnit své zákonné povinnosti stanovené tímto právním předpisem.

Úschovní účet neboli účet úschovy je zvláštní typ účtu vedený u úvěrové instituce, který je určený k ukládání finančních prostředků třetích osob svěřených majiteli účtu (v tomto případě advokátovi) do úschovy nebo správy, a to na základě smlouvy mezi majitelem účtu a třetím subjektem uzavřené v souladu se zvláštními předpisy. Finanční prostředky, se kterými advokát v tomto případě nakládá nebo které spravuje prostřednictvím úschovního účtu, jsou pro něj věcí cizí. Účty úschov mají omezené funkce platebního styku a režim jejich vedení a fungování je stanoven nejen na smluvním základě mezi úvěrovou institucí a advokátem/notářem, kteří jsou dle AML zákona povinnými osobami, ale též na základě právních či stavovských předpisů. Pokud je každá úschova či správa samostatně identifikovaná, vztahuje se na tyto finanční prostředky pojištění vkladů (pro každou úschovu/správu majetku zvlášť), což stanovuje § 41e odst. 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), upravuje v § 56 a § 56a správu cizího majetku advokátem, přičemž § 56 odst. 1 stanovuje podmínku, že peníze či jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní účet zpravidla vedený u banky a dle § 56a odst. 3 je advokát povinen uzavřít s klientem smlouvu o správě majetku (v případě úschovy smlouvu o úschově). Jde tedy o požadavek zákona o advokacii na oddělení majetku klienta (jakožto věci cizí) od majetku advokáta a obdobnou podmínku stanovenou v zákoně o bankách pro účely pojištění takových vkladů.

Z výše uvedeného tedy lze učinit závěr, že účet úschovy je produktem, který úvěrové instituce vedou a nabízejí pouze klientům, kteří mají speciální postavení (v tomto případě advokáti/notáři) a jsou současně sami povinnou osobou podle § 2 odst. 1 písm. g) AML zákona. Režim vedení a využívání tohoto účtu je speciální zejména s ohledem na spravování cizího majetku na úschovním účtu klienta, přičemž kontrolu a identifikaci klientů resp. majitelů tohoto majetku, který dávají advokátovi ke správě či do úschovy, má povinnost provádět primárně klient úvěrové instituce, v tomto případě advokát, ale úvěrová instituce je povinna, v souladu s příslušnými ustanoveními AML zákona, provádět ve vztahu ke svému klientovi – advokátovi – identifikaci a kontrolu klienta, která zahrnuje i požadavek na identifikaci vkladatele, jakožto skutečného majitele prostředků na účtu.

Vzhledem k výše uvedenému postavení advokáta, který je nejen povinnou osobou, ale i v postavení klienta jiné povinné osoby (banky), která má (mimo jiné) povinnost provádět kontrolu každého svého klienta dle § 9 AML zákona, je na místě zmínit rozsah kontroly klienta.  Toto AML opatření nemá záměrně zákonem stanoven rozsah a tento je ponechán na povinné osobě, aby prostřednictvím něj mohla plnit další zákonné povinnosti (např. dle § 15a, § 18, § 21a, § 24). Naplnění zásady KYC, stanovení rizikovosti konkrétního klienta a odhalování podezřelého obchodu prostřednictvím kontroly klienta v praxi znamená mít o klientovi nejen dostatek informací, ale činit i další opatření, aby se povinná osoba byť nevědomky nepodílela na jeho protiprávní činnosti. Pokud je tedy advokát v postavení povinné osoby a klienta, může banka v souladu s § 9 AML zákona požadovat jeho součinnost v potřebném rozsahu, kterou je advokát dle § 9 odst. 7 povinen poskytnout včetně předložení příslušných dokladů. V tomto kontextu je třeba vyložit § 27 odst. 1 a 2 AML zákona, které je zvláštním ustanovením o advokátech a notářích, kdy je ve vztahu k advokátům jako klientům banky povinnost kontroly klienta zúžena.

Advokát není považován za povinnou osobu a vztahuje se na něj výjimka z plnění povinností advokáta při výkonu činností, které spadají pod pojem právní služby. Dle § 1 odst. 1 zákona o advokacii tento zákon upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty. Poskytování právních služeb v sobě (dle § 1 odst. 2 zákona o advokacii) zahrnuje zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajobu v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Jedná se o taxativní výčet činností v § 1 odst. 2 zákona o advokacii, což odpovídá doslovnému výčtu v ustanovení § 27 odst. 1 AML zákona pod písmeny a) až d). Vzhledem k tomu, že správa cizího majetku včetně přijímání peněz a listin do úschovy za účelem jejich vydání dalším osobám mezi tyto taxativně vymezené činnosti nespadá (není právní službou ve smyslu zákona o advokacii), nelze tedy takové jednání subsumovat pod ustanovení § 27 odst. 1 AML zákona. V souladu s výše uvedeným je třeba také vykládat otázku povinnosti mlčenlivosti advokáta stanovenou v § 21 zákona o advokacii, podle níž je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Jelikož provádění úschov peněz a správa cizího majetku není v taxativním výčtu poskytování právních služeb stanovena, z toho jednoznačně vyplývá, že advokátní mlčenlivost nemůže být oprávněným důvodem pro to, aby advokát odmítl bance součinnost při kontrole klienta, tj. sdělit totožnost vkladatele prostředků do úschovy nebo správy a jejich zdroj.

Pokud tedy advokát jako klient banky zprostředkuje např. platbu soudního poplatku či složení kauce pro svého klienta prostřednictvím svého úschovního účtu na účet soudu, nesouvisí toto jednání s poskytováním právní služby, a tudíž je v rámci takového jednání povinnou osobou v rozsahu § 2 odst. 1 písm. g) bod 4 AML zákona. V takovém případě se nejedná o úschovu finančních prostředků, ale dojde k aplikaci ustanovení pro oblast správy cizího majetku s cílem naplnit klientem požadovanou službu, která spočívá v jednání jménem klienta nebo na jeho účet při platbě, převodu prováděném při bezhotovostní i hotovostním platebním styku, které směřuje k pohybu peněz nebo jej přímo vyvolá (bod 4 výše uvedeného ustanovení). V takovém případě není podstatné, zda advokát bude klienta v daném řízení zastupovat, či nikoliv. Proto nelze výjimku podle § 27 odst. 1 aplikovat na jednání spojené s realizací platby soudního poplatku či kauce, byť tuto platbu pro svého klienta zprostředkuje advokát.

Tento závěr podporuje skutečnost, že platba soudního poplatku ani kauce není speciálním kvalifikovaným jednáním, které by mohl provádět pouze advokát, ale k realizaci tohoto úkonu může dojít i prostřednictvím jakéhokoliv jiného subjektu, anebo i přímo klientem bez využití zprostředkovatele. Výjimka z obecného režimu AML zákona, která se vztahuje na advokáty a notáře, je účelově odůvodněna jejich speciálním, zákonem chráněným postavením jakožto garantů ústavního práva na právní pomoc. Provádí-li advokát činnost, kterou může provádět i ten, kdo toto speciální postavení nemá, je zjevné, že taková činnost nesouvisí s účelem uvedené výjimky.

2. Identifikace prostředků na účtech advokátní úschovy (Vydáno 13. dubna 2017)

V případě sjednání úschovy peněz u advokáta v podobě jejich uložení na zvláštní účet advokáta u banky, jsou povinnou osobou ve smyslu § 2 AML zákona ve vztahu k této úschově jak advokát, tak banka a oba musí plnit své zákonné povinnosti, stanovené tímto právním předpisem. Banka je povinna, v souladu s příslušnými ustanoveními AML zákona, provádět ve vztahu ke svému klientovi – advokátovi – identifikaci a kontrolu klienta, která zahrnuje i požadavek na identifikaci vkladatele, jakožto skutečného majitele prostředků na účtu.

Podle § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Provádění úschov peněz však není bezprostředně poskytováním právních služeb – jde o správu cizího majetku podle § 56 zákona o advokacii, přičemž na tuto činnost se ustanovení § 21 o povinnosti mlčenlivosti použije toliko přiměřeně. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že advokátní mlčenlivost nemůže být oprávněným důvodem pro to, aby advokát odmítl bance sdělit totožnost vkladatele prostředků do úschovy. Nadto je třeba uvést, že požadavek na identifikaci vkladatele jednoznačně směřuje k ochraně klienta, neboť stanoví podmínky, za kterých je pohledávka z vkladu u banky pojištěna (viz. § 41c zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů). V případě, že by advokát porušil povinnost stanovenou zákonem o bankách s odkazem na povinnost mlčenlivosti, ohrozil by tím vklad svého klienta pro případ úpadku banky.

• Materiál FATF 

          FATF Guidance for a Risk-Based Approach Guidance for Legal Professionals